Covid a naše iluze jistoty v životě

Covid a naše iluze jistoty v životě

Již nepříjemně dlouhou dobu žijeme díky covidu a všem změnám a omezením, které nás zasáhly na všech úrovních našeho života, ve zcela odlišném prožívání každodennosti.

Naše životy tak nějak plynule, mnohdy stereotypně, běžely den za dnem, každý si plnil své povinnosti, které se snažil rozptýlit nějakou změnou, radostí, nákupy, kulturou, dovolenou, sportem, novou známostí, čímkoliv, co alespoň na chvíli rozbilo tu každodenní rutinu zaběhnutého života.

Studenti chodili na přednášky, nervovali se ve zkouškovém období, užívali si svobodu svého mládí, zpestřovali si studium semestry absolvovanými v zahraničí nebo rovnou vylétli z rodného hnízda, s touhou poznat širý svět, jinakost ciziny, načerpat zkušenosti v jiné zemi, v jiné kultuře, v jiném jazyce s vírou v lepší pracovní uplatnění.

Hranice mezi státy v realitě téměř neexistovaly. Staly se mlhavou vzpomínkou dávné minulosti zmíněné v učebnici dějepisu na základní škole. Přítomnost života neměla omezení, byly zde jen využité nebo nevyužité možnosti kdekoliv, kdykoliv a s kýmkoliv.

Dospělí chodili s větším či menším nadšením do práce, děti do školy, navazovaly přátelství, prožívaly první lásky i zklamání.

Senioři vyplňovali svůj volný čas procházkami, brouzdáním po supermarketech, návštěvou lékařů, vnoučat, chalupařením. Všeobecně jsme stále byli nějakým způsobem součástí nějakého společenství.

Žili jsme s přesvědčením existence nezpochybnitelných jistot, očekávaného běhu života, jeho předvídatelnosti, nezměnitelnosti, opakujících se cyklů. Z dětství do dospívání a od dospělosti ke stáří.

Prožívali jsme radosti, starosti, vzlety i pády, štěstí i krize, lásky i osamění, plnost i prázdnotu běžného života vlastního, rodinného, partnerského, pracovního, společenského.

Všechny jistoty se nám zdály tak neochvějné, že přestaly být vnímány, prociťovány, zažívány, staly se něčím v pozadí, s čím jsme ztratili blízký kontakt.

Tak jako zdravý člověk bere jako samozřejmost, že je zdravý a nevěnuje tomu nijakou pozornost, absenci a důležitost zdraví si uvědomí až s příchodem nemoci. Význam zdraví a jeho potřebu začneme silně pociťovat, až když to ztratíme, do té doby je pro nás zdraví jistotou v pozadí.

S příchodem covidu, přišlo i prozření našeho mylného myšlení. Měli jsme v životě vůbec nějaké jistoty? Nežili jsme náhodou v iluzi určitých jistot, že život je předvídatelný, známý, drobně se měnící, ale stabilní?

Vždyť jistota je stabilita, mohu se o ni opřít, je základním kamenem našich životů, otestovaná dějinami, popsaná v knihách, je pevnou deskou, na které tvořím svůj život, vybírám si z možností, dělám rozhodnutí, udávám směr svého života.

Možná i my sami jsme někdy vyslovili a rozhodně jsme mnohokrát slyšeli věty jako: "Mám stabilní vztah. Mám stabilní práci. Moje zdraví je stabilní. Mám stabilní příjem. Jsem stabilní člověk..."

Covid zásadně ohrozil naše jistoty, způsobil zemětřesení v naší stabilitě, vtrhl do našich životů zvenku jako ničivá tlaková vlna, převrátil i náš vnitřní život vzhůru nohama.

Nikdo a nic nezůstalo ušetřeno. Dotkl se zrození i smrti. Ženy nemohly mít u porodu otce svého dítěte, babičky a dědečkové marně vyhlíželi návštěvu svých vnoučat. Rodiny se nemohly rozloučit se svým umírajícím blízkým člověkem.

To, co bylo pro nás samozřejmostí a dlouholetou jistotou, jako vzdělávání dětí, práce mezi lidmi, návštěva kina, restaurace, posezení s přáteli, odpočinek u kadeřníka, voňavé masáže a mnoho dalšího, skončilo jako mávnutím proutku zlého čaroděje.

Tato změna vstoupila do našeho života náhle, nečekaně a nekompromisně. Nejistota, úzkost, a strach se zmocnily prožívání naší přítomnosti, infikovaly myšlenky na budoucnost života jednotlivce, rodiny, společnosti.

Nezbytné, náročné a vyčerpávající se přizpůsobení rychlým změnám, které nastaly v našem životě, si u mnohých začalo vybírat svou daň v podobě fyzických a psychických problémů.

A není divu, během krátké chvíle jsme museli najít vhodné řešení pro několik vzniklých komplikací, které nebylo možné odložit, které byly důsledkem šíření onemocnění covid. A to bez naděje v brzký konec a opětovnému návratu do normálního života.

Děti online výuka, dospělí home office, zajištění péče pro prarodiče... Omezení za omezením až po následný lockdown. Otevřený svět se uzavřel, hranice vyskočily z učebnice dějepisu a způsobily nepropustnost mezi státy. Konec práce u zahraničních sousedů, konec cestování, naše studující děti uvíznuté v cizině bez konkrétní časové představy konce a návratu domů. Strach o finanční zabezpečení rodiny, splátek, tíživá nejistota, zda to naše podnikání přežije či ne.

Krize, která nás překvapila svým rozsahem, intenzitou, celistvostí a hloubkou a také nemožností se opřít o nějaké dřívější zkušenosti. Krize, která komplexně zasáhla všechny úrovně našeho života a plnou silou udeřila na naše nejcitlivější místo, na naše osobní, partnerské, rodinné vztahy.

Tomuto otřesu ve vztazích nebylo možné zabránit, nějakým způsobem se tomu vyhnout, připravit se na to, ošetřit to nějak dopředu.

Bylo nezbytné tím projít v tu dobu, kdy to přicházelo, snažit se zabránit nezvratitelným škodám na vztahu, pokud možno zůstat v klidu. Obrnit se trpělivostí.

Avšak vyčerpanost a strach z věcí přítomných a budoucích, s postupujícím časem odložila ohleduplnost stranou a dala průchod hádkám, konfliktům, vyčítavé a útočné komunikaci, otevírání starých zapomenutých křivd a ublížení až se z našeho dříve útulného domova, stal hřbitov plný kostlivců, roztrhaných fotografií, rozbitého nádobí po babičce a nad tím vším se ve vzduchu vznášela otázka: "Můžeme to vůbec zvládnout?"

Partnerské, manželské, rodinné vztahy byly již od počátku vystavené obrovskému tlaku. Jak žít alespoň trochu normálně v nenormálním a objektivně nepřirozeném období, když se nemůžu ani utěšit vidinou brzkého konce? Kam se podívám nic není stejné ani v čase ani v prostoru. Kam zmizel zaběhnutý pořádek, řád?

Všechny vztahy byly každodenně podrobovány těžké zkoušce, tato krize prověřila každý zapomenutý kout našeho vztahu. Tato doba pro nás připravila opravdu velmi náročné období. Krize k životu patří, zažíváme je už v dětství a provázejí nás po zbytek našeho života. Jsou zdrojem našeho sebepoznání, hlubšího porozumění sobě i druhým, upevňují naše hodnoty, sebedůvěru, probouzí pokoru a lásku k sobě i blízkým.

Obvykle však krize do našeho života přichází postupně a týká se jednoho hlavního tématu, který ovlivňuje ty ostatní stránky našeho života. My však svojí podstatnou pozorností zůstáváme u základního tématu, který krizi vyvolal, hledáme možnosti, nástroje k vyrovnání krizové situace, zvažujeme důsledky a rizika různých rozhodnutí, a směřujeme k řešení. Změní se víc než jen hlavní příčina krize, ale to ostatní jako by se samo proměňovalo a následovalo námi vytvořenou novou cestu.

Současná doba je však naprosto odlišná, nesrovnatelná s našimi minulými zkušenostmi s krizemi, které máme za sebou, prožili jsme je a nastoupili nějakou změnu v našem životě.

Covidová krize napadla téměř všechny části našeho života v jednom okamžiku. Je náročné se v tom orientovat, chybí hlavní téma, vnímáme chaos této situace, nemůžeme se věnovat pouze jedné složce našeho života, kterou krize zasáhla, protože udeřila na celistvost našeho života.

Tak řešíme akutní krizi, která hoří v práci, uděláme nezbytné a hned skočíme do krize v rodině, pak se hroutí partner, jen co jsme pomohli partnerovi, tak nám volají, že babička musí do nemocnice, když máme chvilku k přemýšlení v autě, začneme se bát, zda to tento měsíc zvládneme finančně, bojíme se, co přijde za hodinu, zítra...

A přijde bezmoc a zoufalství, protože to vůbec nemáme pod kontrolou, jediné co můžeme je čekat, jak se to bude vyvíjet, jaké rozhodnutí udělá vláda, co to pro nás osobně znamená, pro naši rodinu, práci, co to přinese v budoucnosti.

Jak málo z toho můžeme ovlivnit a přitom nás to stojí takové úsilí, nervů a my se jen tak šoupeme, kam nám řeknou, že se máme šoupnout.

Tím nejtěžším časem pro naše už tak dost křehké vztahy se stala sociální izolace. Dlouhé, vyčerpávající období pro všechny členy rodiny. I když jsme se snažili to zvládnout v klidu, nebylo možné vyhnout se hádkám, prožívání vnitřního konfliktu mezi pocitem viny, že své podráždění nedokážeme potlačit a přenášíme to na svého partnera a děti s touhou vzít nohy na ramena a utéct.

Ten dlouhodobý tlak, rychlé změny, nejistota, nepřirozený obrat našeho života, ztráta kontroly, chaos všude okolo nás, narůstající ztráty bez vidiny blížícího se konce, a návratu ke všemu co nám přinášelo radost, odpočinek, potěšení přispělo k impulsivnímu a radikálnímu rozpadu vztahů, rozchodům a rozvodům.

Ze vztahů jsme začali doslova utíkat místo abychom přečkali emocionální bouři, a s rozvahou přistoupili k hledání společného řešení, zvážili všechny možnosti, komunikovali o svých pocitech, potřebách, vyhledali párovou terapii, ve které bychom mohli odložit naše zranění, změnit to, co nám ve vztahu neslouží, dopřát si čas, potřebný k vyjasnění budoucnosti našeho partnerského vztahu a dospěli k rozhodnutí, které povede buď k proměně společného života, nebo odchodu ze vztahu, který bude takto ukončen zdravým, uváženým a nezraňujícím způsobem.

Nepochybuji o tom, že tato náročná doba mohla některé vztahy posílit, prohloubit blízkost, významné hodnoty, vděčnost, že tím vším procházíme společně, že přes všechny ty zmatky a nejistoty, které covid přinesl do našeho života, je náš vztah bezpečným přístavem, klidným domovem, naplněný láskou, porozuměním, nadějí. Vztah se stal zdrojem pro zvládnutí těžkého období, o který jsme se mohli opřít, načerpat sílu, klid, vyrovnání. Laskavý a pečující partnerský vztah posiloval naše fyzické i psychické zdraví.

Často si kladu otázku, zda je tato krize zodpovědná za rozpad partnerských vztahů, které by jinak bez této zkušenosti byly i nadále pevné a spokojené s občasnými a pochopitelnými problémy.

Zda krize šokující ve svém rozsahu, intenzitě a převratem našeho osobního, vztahového, vzdělávacího, pracovního, kulturního, relaxačního a společenského života odkryla skrytá a vytěsněná traumata a problémy, které v nás již byly dávno před covidem. Zda tedy nebyla příčinou, ale nástrojem k urychlení rozpadu vztahu, který by pravděpodobně stejně v budoucnosti nastal.

Tato krize pozitivním způsobem přinesla změny ke vnímání důležitosti našeho nejen fyzického zdraví, ale také mnohdy opomíjeného psychického zdraví, kterému jsme věnovali pozornost až když naše úzkosti nebo deprese nám znemožnily prožívání běžného života.

Pochopili jsme, že jsme celistvé bytosti, že naše fyzické a psychické zdraví je propojené, navzájem se ovlivňují. Pokud chceme žít zdravý, spokojený život, je důležité pečovat o tělo i o duši.

Nezpochybňujeme zdravý životní styl, ke kterému patří pohyb, kvalitní stravování, dostatečný spánek a odpočinek. Stejně důležité je věnovat péči naší psychické rovnováze, minimalizovat stres v našem životě, přistupovat k sobě laskavě, transformovat nekompromisního vnitřního kritika v trpělivého učitele, ve své samotě nacházet blízkost k sobě samému, důvěřovat si, být v kontaktu se svými emocemi, přijímat se, hledat se skrze vnitřní dialog, poznávat se, uvědomovat si své hodnoty, nebát se změn, opouštět to co nám neprospívá.

Přestat žít skrze očekávání druhých a svobodně se rozhodnout kým se chci stát, toho přece mohu milovat. Žít svůj život zodpovědně a vědomě, autenticky být sám se sebou i s druhými je cestou ke zdravému a spokojenému životu. Pěstovat sílu a krásu ducha ve fyzickém prožívání života. Vždyť jaký vztah prožívám k sobě, takové vztahy zažívám s druhými.

Vnímám a jsem velice ráda, že tato doba přinesla do našeho života nový přístup k hledání podpory a pomoci, které souvisí s naším psychickým zdravím, sebepoznáním, pochopením našich opakujících se problémům, nespokojenosti, strachu ze změn, problémům v komunikaci, důvěře, blízkosti, intimitě, nenaplněným, zraňujícím vztahům, rozchodům, rozvodům.

Tato krize uvolnila stigmatizující hodnocení toho, kdo našel odvahu a začal v psychoterapii uzdravovat sám sebe, své vztahy, změnil svůj život k větší vyrovnanosti a spokojenosti.

V životě jsou pro nás vztahy to nejdůležitější, ať se jedná o vztah sám k sobě, partnerům, rodičům, dětem, kolegům, Vztahy zásadně ovlivňují kvalitu prožívání našeho života.

Klienti, kteří přišli a stále přicházejí do mé terapeutické praxe v době probíhající krize, v základu řeší stejné vztahové problémy, jaké byly ve vztazích i před covidem. Jsou však znatelné zesílené a ovlivněné vším co se kolem nás děje. Je v tom rychlost, intenzita, strach, nejistota, tvrdost způsobená danými změnami, chaos. Jak nám celkově dochází trpělivost v současném životě, chybí nám tato nezbytná vlastnost citelně při hledání možností řešení partnerských krizí. Potřebujeme rychlé výsledky bez ohledu na hledání hlubšího porozumění, pochopení, náhledu na aktuální partnerský problém v jeho celistvosti.

Rychlá řešení, neochota ke spolupráci obou partnerů na nutných změnách, odmítání spoluzodpovědnosti na vztahové krizi, utíkání ze vztahu místo smířených odchodů se vzájemnou dohodou, která umožní přijatelnou a citlivou změnu rodinného života, jsou důsledkem vyčerpávajícího, dlouhotrvajícího období, ve kterém jsme se ocitli. Buď jsme prožívali vnější konflikty s partnerem, nebo vnitřní konflikt v důsledku nepříjemné atmosféry, potlačováním a nereagováním na napětí a provokace partnera, s ohledem na všude přítomné děti.

Téměř s jistotou se dá říct, že covidová krize je příčinou ukončení vztahů, které se v našich životech již běžně navazovaly, vztahy na dálku, kdy jeden z partnerů žil, studoval nebo pracoval v cizí zemi. Nebylo možné donekonečna čekat, kdy se hranice opět otevřou, a dojde k opětovnému osobnímu setkání. I když bylo možné ve vztahu zůstávat online, začala se vytrácet blízkost, která se upevňuje ve vztahu offline.

V dále popsaných kazuistikách můžete nahlédnout do životních příběhů klientů, kteří vyhledali terapii v této krizové době. Možná naleznete podobnost s Vaším osobním prožíváním této doby.

Příběh první:

Covid odhalil skutečnou povahu manžela

Do terapie přišla 45letá žena, která byla na pokraji svých fyzických i psychických sil. Nerozuměla tomu, kam se dříve krásný partnerský vztah ztratil, nechápala proměnu svého druhého manžela. Z dříve citlivého, pozorného muže, který přijal i její dvě děti v pubertálním věku z prvního manželství, byl vzorným a starostlivým otcem a manželem, se najednou a bez předchozího varování stal v někdo naprosto neznámý.

Začal svou ženu psychicky ponižovat, zesměšňovat, sledovat, kritizovat, co dříve na ní obdivoval, vydírat, obviňovat, zakazovat kamarádky, trestat.

Seznámili se ještě v průběhu jejího prvního manželství. On byl rozvedený a měl syna, kterého pravidelně vídal. Ona se starala o domácnost a děti, její první manžel býval často pracovně v zahraničí, cítila se osamělá. Jejich partnerský vztah se lety proměnil na přátelský a rodičovský.

Potkávali se často v rámci sportovních aktivit svých podobně starých dětí, okouzlil ji, jak se věnoval synovi, byl přátelský a klidný. Lichotil jí a projevoval o ni zájem jako o ženu, která si zaslouží obdiv za svoji krásu i péči, kterou věnuje rodině. Přátelství přerostlo v lásku a plánování společné budoucnosti. S manželem se poměrně v klidu rozvedli a nadále udržují hezký vztah, děti zůstaly v její péči. Bývalý manžel je aktivní a velmi pomáhající v zajišťování péče o jejich děti ve věku 16 a 14 let.

V novém vztahu byla velice spokojená, po třech letech se vzali a nyní pečují o vlastní dítě, kterému je 7 let.

Do covidu prožívala spokojené manželství, harmonický vztah. Manžel si přál, aby byla s dítětem doma co nejdéle, věnovala se dětem a rodině. On rodinu finančně zajišťoval, společně jezdili na výlety, dovolené, a nakonec si pořídili krásný a velký dům na hypotéku.

S pokračující krizí však manželovi ubývala práce, přicházel stres, jak to všechno finančně zvládnou i vzhledem k vysokým hypotečním splátkám. Z tohoto důvodu se klientka rozhodla nastoupit do zaměstnání, aby finančně ulevila rodinnému rozpočtu. V práci se domluvila, že bude pracovat převážně z domova.

Manžel s nástupem ženy do práce nesouhlasil, začal manželku psychicky týrat. Chtěl znát heslo na firemní počítač a telefon, dal ji GPS na auto, sledoval každý její pohyb. Začal žárlit, zakazovat ji styl oblékání, osočoval ji z nevěry, vytýkal jí, že nezvládá domácnost...

Když onemocněla, odmítal zajet na nákup, pomáhat s dětmi, které byly na online výuce, začal ji urážet, ponižovat, vyhrožovat rozvodem. Starším dětem psal zprávy, ve kterých pomlouval jejich matku.

Nepomohlo její vysvětlování, snažila se situaci zvládnout v klidu, ale přerostlo to do každodenních ostrých hádek.

Klientka začala zpochybňovat sama sebe, přestala si věřit, cokoliv udělala, bylo stejně v manželových očích špatně. Dávala mu stále najevo, že ho miluje, že chce situaci řešit tak, aby rodina byla zachována. On ji i před dětmi nazýval manipulátorkou, která je agresivní, navíc nevděčná za to vše co pro ni a děti udělal. Stále se dožadoval ujištění manželky, že ho miluje, potřebuje, projevy vděčnosti, protože on ji prakticky s dětmi zachránil. Který jiný muž by se tak vzorně o ni postaral a přijal do svého života dvě cizí děti?

Nakonec se manžel na truc odstěhoval ke svému otci, podal žádost o rozvod a zároveň se přestal zajímat o děti. Tento akt je dost neobvyklý, ale pro klientku a její děti bylo dobré, že nemusí žít v každodenních hádkách, v toxickém prostředí.

Covidová krize odhalila nezdravý manželský vztah, který se zdál do té doby harmonický, protože byl plně nastavený dle představy manžela. Jsem přesvědčená o tom, že by se dříve nebo později manipulativní, patologické chování manžela zaručeně projevilo.

Toxické vztahy a dlouhodobé setrvávání v nich vede ke zničení sebehodnoty, sebedůvěry, sebejistoty. Dochází k cyklickému ubližování, omlouvání, přenosu viny na oběť domácího násilí, vyčítání, vydírání, zpochybňování, slibování, vzbuzování soucitu, vyžadování projevu lásky a vděčnosti.

Rozvod nebo rozchod je vždy náročný proces. Málokdy se stane, že by se jeden z partnerů necítil ublíženě.

Avšak u toxických vztahů je útěk ze vztahu mnohdy opravdu záchrana. V terapii je zapotřebí získat pravdivý náhled, zbavit se neoprávněných pocitů viny, které na nás partner přenesl, přijmout fakt, že manžel nepřevezme pravděpodobně nikdy ani z poloviny zodpovědnost za krizi a konci manželství.

Dále je nezbytné pracovat na získání ztracené sebehodnoty, sebedůvěry a porozumět tomu, proč takový manipulátor vstoupil do našeho života. Co musíme změnit samy v sobě, abychom další toxický vztah nemusely prožívat. Vyrovnat se i s tím, že nám takto ublížil blízký člověk, kterého jsme milovaly a my mu to dovolily.

Ženy, které prožívají toxické vztahy, mohou působit na okolí jako silné, sebevědomé a pracovně úspěšné ženy. Avšak uvnitř jsou často velmi křehké a zranitelné. Tuto svoji zranitelnost a nízkou sebedůvěru si nesou již z dětství, působením vlivu rodiny, zvýšeným nárokům na školní výsledky, kritickým hodnocením, nepřijetím. Mnohdy z pocitu zodpovědnosti a viny na rozvodu svých rodičů.

Ne jinak tomu bylo u této klientky. Matka byla velmi dominantní, svoje dcery často ponižovala, zpochybňovala jejich inteligenci a krásu, činila je odpovědnými za její nespokojený a ztracený život. Otec jezdil kamiónem, byl často na cestách, do matčiny výchovy se nevměšoval. Když byl chvíli doma, utíkal každý večer do hospody, aby unikl manželčiným výčitkám.

Takto prožité dětství klientku ovlivnilo ve vnímání sebe samé, v nízké sebehodnotě a sebedůvěře. Díky tomuto náhledu bylo možné pracovat na změně jejího vnitřního nastavení a ukončení její role oběti v životě.

Příběh druhý:

Moje práce se v covidu změnila v noční můru

Do terapie mi přišla 39letá učitelka na druhém stupni ZŠ. Už od dětství si přála, stát se paní učitelkou. Do příchodu covidu ji práce těšila a naplňovala. To vše se změnilo s nástupem online výuky žáků 8. třídy.

Vždy přistupovala ke své práci velice zodpovědně, doma si dělala přípravu na další den, snažila se být kreativní, aby vyučování nebylo monotónní, aby se i puberťáci zapojovali, byli motivování ke studiu.

I v době krize věnovala svůj čas přípravě na online výuku, která ji postupem času začala vyčerpávat, způsobovat úzkosti a poruchy spánku. Každé ráno usedala se staženým žaludkem k počítači na několik hodin. Protože děti neměly povinnost mít zapnuté kamery, nebyla si vůbec jistá, kdo na online výuce je, čemu se tam věnuje, zda ji vůbec někdo poslouchá. Obrazovka byla často černá, jen v malém okénku viděla svůj obraz.

Interakce s dětmi byla zoufalá, nepřinášela ji dřívější pocit uspokojení. Začala být nervózní, zda ji nepozorují rodiče, zda jsou s jejím výkonem spokojení. Každý den online výuky se stal pro ni utrpením, jak to zvládne. Práce ji začala frustrovat.

Vnímala, že ostatní učitelé svoji práci zanedbávají, často suplovala i v jejich hodinách. Bála se kolegům navrhnout, aby děti měly povinnost mít kameru zapnutou, neodvážila se jim svěřit, že ztrácí motivaci k vyučování, když den za dnem mluví a ani neví ke komu.

Žila s manželem a dvěma dětmi v bytě na sídlišti. Každý byl přes den někde zavřený, děti na svojí online výuce, ona na online vyučování, manžel na home office. V době sociální izolace byli všichni uzavřeni v bytě, jeden o druhého zakopávali. Dětem chyběli kamarádi, kroužky, sport a často se mezi sebou hádaly.

Jakmile skončila školní výuku, skočila na nákup, pak rychle uvařila oběd, poklidila, pak dětem pomáhala a kontrolovala jejich úkoly. Manžel pracoval v obývacím pokoji, kam od rána do večera nikdo nesměl a vyžadoval klid na práci.

Napětí v rodině začalo narůstat, v dříve poklidném manželství se stále častěji vyskytovaly hádky a spory o chod domácnosti. Dělala práci, která ji začala vyčerpávat a zúzkostňovat, začala o sobě pochybovat jako o dobré učitelce a třídní. Veškerá domácnost a děti měla na starost pouze ona. Manžel to bral jako samozřejmost, jeho práce přece rodinu živila, bez jeho platu by to rodina finančně nezvládla. Tak to šlo den za dnem beze slov ocenění, uznání, pomoci ze strany manžela.

Klientka si po narození dětí musela hlídat váhu, chodila sportovat, dodržovala zdravou výživu. Svoji podrážděnost, narůstající nervozitu a vyčerpanost začala kompenzovat sladkostmi, ven ji dostala jen nutnost nakoupit jídlo. Váha letěla nahoru, cítila únavu, ranní úzkosti se proměňovaly v celodenní depresivní stavy.

Když její manžel od talíře s večeří utrousil poznámku na její zvětšující se pozadí, utekla do ložnice a propukla v zoufalý pláč. Připadala si velice osamělá a k ničemu, tlustá a neschopná.

Zahlédla v sobě svoji matku, která jen pečovala o druhé, a nikdo si ji za to nevážil. Svoji nespokojenost pak utápěla v alkoholu, stala se ukřivděnou stárnoucí ženou, která se jen litovala a svými výčitkami od sebe všechny odehnala. To byl moment, kdy si klientka řekla dost a vyhledala terapii.

Kdyby nepřišla krize, nejspíše by žila v manželském, rodinném a pracovním životě stále stejně spokojeně.

Terapie odkryla naučené vzorce chování z původní rodiny, které bylo nutné postupně změnit. Tou zásadní změnou bylo, myslet především sama na sebe, naučit se říkat o své potřeby, pečovat o sebe, přestat dělat práci za své kolegy, zapojit do domácnosti děti i manžela, ujasnit si role v rodině. Dovolit si vystoupit z programu: " já to nějak zvládnu, vydržím, ostatní jsou důležitější než já."

Přestat si takto ubližovat, nebát se komunikovat otevřeně a jasně, myslet na sebe stejně jako myslí na druhé, starat se o své psychické a tělesné zdraví.

Často nám strach brání v uskutečnění potřebných změn, bojíme se odmítnutí, nepřijetí, opuštění.

Klientka postupně našla odvahu ke změnám svého přesvědčení a vzorů, které zažila v dětství, přestala se bát mluvit o svých pocitech a potřebách. Pochopila, že sama to dál už nezvládne, že má právo požádat o pomoc a podporu, že nemusí být na vše úplně sama.

Manžel i děti začali pomáhat, protože jim na mámě záleželo, a přáli si mít doma opět usměvavou a vyrovnanou mámu. Klientka vyhledala pomoc nutriční poradkyně a začala zdravě hubnout.

Požádala děti, aby si zapnuly při jejich hodinách kamery, vysvětlila jim svoje důvody, navrhla dětem, aby přinášely nápady, jak oživit probíranou látku, na co zajímavého se mohou společně zaměřit.

Některé změny proběhly hladce, jiné vyžadovaly čas a kompromisy.

Pro klientku samotnou to byl velice významný proces a posun v jejím životě. Dovolila si žít, tak jak si přeje a potřebuje, aby byla sama se sebou spokojená.

Příběh třetí:

Covid na dně prázdné láhve

Terapii vyhledala mladá úspěšná 29letá žena. Krize se nijak nedotkla její práce, ve které se jí dařilo. I když byla v zaměstnání spokojená, poslední dva roky začala přemýšlet o založení rodiny a změně v pracovní oblasti.

Koupila hezký a prostorný byt na hypotéku a do budoucna plánovala pěstovat bylinky, které byly její vášní a odpočinkem od práce v korporátní firmě. Studovala v zahraničí nové způsoby pěstování a využití bylinek ve stravovacím, kosmetickém a lékařském odvětví.

Měla 5letý vztah a s přítelem žila již dva roky ve společné domácnosti a plánovali budoucnost. Jeho rodina ji měla moc ráda a přirozeně se očekávalo, že brzy přijde svatba a potomek.

Přítel pracoval v umělecké branži, práce mu přinášela jak uspokojení, tak velmi dobré finanční prostředky. Rádi spolu cestovali, plánovali rodinu, cítila podporu a zájem o její zapálení pro bylinky, měli společné kamarády.

Klientka udržovala korektní vztahy se svojí původní rodinou, která se během jejího dospívání rozpadla díky alkoholismu jejího otce.

Otec později nastoupil léčbu závislosti a 10 let úspěšně abstinuje. Založil novou rodinu, její matka se 5 let po rozvodu také vdala. S rodiči je v pravidelném kontaktu, ale ani k jednomu necítí blízkost po prožitém náročném dětství a dospívání.

Občas si dopřeje sklenici dobrého vína, ale nemá pochopení pro zábavu, kde teče alkohol proudem. Nesnáší opilé lidi.

V průběhu společného života s partnerem se několikrát stalo, že přišel z pracovního večírku rozjařený alkoholem, to však tolerovala, měla pochopení, že to k jeho práci někdy patří. Přítel věděl jaký má obezřetný vztah k alkoholu a co je toho příčinou. Pokud měli společnost nebo sváteční příležitost, rádi si dali nějaký ten drink.

Krize neohrozila její práci, ovšem jejímu partnerovi začaly znatelně ubývat zakázky. Přicházel domů později a často značně opilý. V opilosti nad sebou ztrácel kontrolu, vyčítal jí její práci, čas, který tam tráví, že na něj nemá čas, že už ho nemiluje.

Druhý den se omlouval za své chování, sliboval, že s tím přestane, že se změní. Chvíli se zdálo, že se situace zklidnila, přítel si dal na měsíc od alkoholu pauzu a ona uvěřila, že je krize zažehnaná.

Avšak zjistila, že začal pít tajně. Tvářil se, že je vše v pořádku, domníval se, že na něm není poznat, že pil. Klientka začala nacházet po bytě schované prázdné nebo nedopité lahve od tvrdého alkoholu. Nechápala jeho chování, jeho myšlenkové pochody, proč si nedá práci ty lahve aspoň vyhodit. Byly všude, v koši na špinavé prádlo, zastrčené v kuchyňské lince, schované za sedačkou.

Nevěděla, jak má tuto situaci řešit. Vynořily se bolestné vzpomínky z jejího dětství a dospívání. Návraty opilého otce domů, řev matky, hádky, její strach a zoufalství. Úzkost z prožitých minulých zkušeností z dětství se vrátila do přítomnosti jejího života.

Každý den přišla domů a jako první co udělala, šla hledat po bytě schované lahve. I když měla přítele moc ráda, přestala mu věřit. Blízkost ve vztahu se vytratila, skončila jakákoliv intimita, začala se mu vyhýbat, požádala ho, aby spal v jiné místnosti, že se potřebuje vyspat.

On ji lhal, že nepije, ona ze strachu žila v jeho lži spolu s ním.

V terapii bylo důležité nahlédnout dětské trauma, které se spustilo díky problémům přítele s alkoholem. Jako dítě a dospívající slečna byla přítomna nesčetným konfliktům svých rodičů, zažila strach, žila v napětí, bezmoci cokoliv udělat.

V pozici dospělé ženy, však už dávno není bezmocné dítě. Nemusí tomu jen nečinně přihlížet, může učinit rozhodnutí. Zaujmout k tomu nějaký postoj a hledat řešení, jak vzniklou situaci co nejlépe pro sebe vyřešit. Rozhodnout se, zda vztah radikálně ukončí nebo konfrontuje přítele s pravdou. Ve vztahu zatím setrvá, začnou situaci společně řešit, přítel vyhledá odborníka, začne se léčit a dají vztahu ještě šanci.

Díky této zkušenosti si klientka uvědomila, že potřebuje v terapii uzdravit svoje minulé zranění, že strach z dětství ji blokuje v prožívání spokojeného života. Že tak jako její partner schovává láhve od alkoholu, ona se schovává před rozhodnutím, které je nezbytné, aby pro sebe udělala.

Rozhodla se, že už nadále nechce žít ve lži ani ve strachu, který může odložit do minulosti a začít žít svobodně v přítomném životě.

Našla odvahu a s přítelem si otevřeně promluvila. Ten si uvědomil, co vše může ztratit a rozhodl se nastoupit na ambulantní léčení závislosti.

Pro vyléčení závislosti je zásadní motivace. Není podstatné, na čí popud do léčení člověk jde, ale jaká je jeho motivace, ta je významná pro dovršení úspěšné léčby.

Pokud to člověk dělá ze strachu, že přijde o vztah nebo o práci, ale on osobně nevnímá, že by měl nějaký problém s pitím, často dochází k selhání, nedokončení léčby a návratu k závislosti. Jestliže se rozhodne, že nastoupí léčbu kvůli sobě, aby mohl žít zdravý, kvalitní život, který závislost ohrozila, bývá léčba úspěšná.

I když partner klientky úspěšně abstinuje 3 měsíce, jejich vztah je nadále velmi křehký, díky narušené důvěře. Tak jako se důvěra může velmi rychle rozbít, tak se velice těžko a pomalu vrací do vztahu zpět.

Je to běh na dlouhou trať, vyžaduje to trpělivost, víru, lásku a péči o sebe i o to společné. Prospěšná a pomáhající je individuální terapie obou partnerů a společná partnerská terapie u jiného terapeuta.

Jak jsem si již výše položila otázku, na kterou nepřišla jednoznačná odpověď: "Vyvíjel by se vztah těchto klientek jinak, nebýt prožité covidové krize?"

Možná ano nebo by něco jiného narušilo jejich vztah později.

Téměř vždy se v terapii dotkneme zdroje problému, který má kořeny v dětských zraněních a těžká zkušenost v dospělosti je spouštěčem starých, často vytěsněných traumat prožitých a nezpracovaných v dětství, které ovlivňují i skrytě náš život.

Tak můžeme na tuto krizi nahlížet i pozitivně, že díky ní dojdeme k poznání, co ovlivňuje můj život tady a teď a co potřebuji změnit, abych mohl žít svobodněji, autenticky, lépe.

Můžeme dojít k porozumění a pochopení svého života: jaký mám k sobě vztah, proč prožívám takové vztahy, kde je má sebehodnota, sebedůvěra, jsem schopný prožívat blízkost ve vztahu, o čem jsou moje strachy, proč se stále nechávám zpochybňovat druhými, proč žiji podle představ a očekávání druhých? Kdo jsem? Co chci? Co potřebuji?

V terapii tak můžeme nahlédnout souvislosti minulých a přítomných bolestí, zranění, zkušeností. Nahlédnout ochranné mechanismy, které jsme v dětství potřebovali pro přežití a které měly svůj význam v "tehdy a tam", ale které již můžeme odložit, protože "taky a teď" nás blokují v autentickém prožívání našeho života.

V dětství jsme museli poslouchat, náš život řídili a ovlivňovali druzí, v dospělosti se můžeme opřít o to, co v dětství přirozeně nemáme.

Převzít zodpovědnost za svůj život, čerpat z našich zkušeností z minulých prožitků, můžeme si dovolit dělat svobodná rozhodnutí.

Nahlédnout, porozumět a odložit minulost, změnit přítomnost a tvořit vlastní budoucnost.