Křehká síla sebehodnotySebehodnota,sebe-hodnota, hodnocení-sebe, sebe-hodnotím...Co to vlastně je sebehodnota? Jak sámsebe hodnotím? Na základě čeho? Jaké…
Křehká síla sebehodnoty
Sebehodnota, sebe-hodnota, hodnocení-sebe, sebe-hodnotím…Co to vlastně je sebehodnota? Jak sám sebe hodnotím? Na základě čeho? Jaké jsou kvality takového hodnocení? A podle jakých měřítek hodnotím sám sebe? Kdo tato měřítka určil? Jak poznám, že moje sebehodnota je podporující silou mého života? Ve vztahu k sobě samému i k druhým? Odkud pramení a jakým způsobem utváří představu o mně samotném, o mém nezpochybnitelném, pravdivém: “ Já jsem..“?
Domnívám se, že základy naší sebehodnoty nám byly vštípeny našimi nejbližšími již v raném dětství. Byl nám předložen obraz nás samých konstatováním druhých, jací jsme. Dítě pozorně vnímá hodnocení druhého jaké je, přijímá hodnocení sebe jak to kladné, tak to záporné. Je stále k někomu přirovnáváno a srovnáváno. Je předurčeno hodnocením druhých. Takové jsi a takové vždy budeš.
Láskyplná hodnocení posilují jeho sebedůvěru, jeho touhu poznávat, jeho vztah k sobě, k celému světu, lásku k životu. Je schopné překovávat strach, věří v sebe, je schopné postavit se samo za sebe, vystoupit z davu, když s ním nesouzní. Dítě, které je oceněno, pochváleno, je podporována jeho jedinečnost, odlišnost, jeho prohry, chyby, pády jsou nahlíženy jako zkušenosti, výzvy k pochopení a inspirací ke změnám, takové dítě má velký potenciál k rozvíjení sebe sama v dalším jeho životě. Jeho sebehodnota má zdravé kořeny, ze kterých může dále růst, svými životními zkušenostmi, touhami, sny, tvořením, vztahy, ke svému bytostnému “ Já”. Obraz o sobě samém předložen druhými začne žít svým vlastním životem. Není nehybnou freskou, ztotožněnou rigidní daností o sobě samém. Stává se pramenem, který se vlévá do řeky, vědom si svého proudu a směru k poznání významu jeho vlastní existence.
Co se však s námi děje, když náš “ sebeobraz” naše ztotožnění se s hodnocením druhých, které nebylo podporující, které bylo postavené na kritice, ponižování, posměchu v nás zamrzne?
Rodiče, jejichž život je zasvěcen výkonu či úzkosti, strachu, pochybování, nedůvěře, zlosti a zoufalství, vytvářejí svojí věčnou nespokojeností a kritikou v dítěti falešný obraz o sobě samém. Dítě přijme tento obraz jako nezpochybnitelný, daný, jeho další směřování v životě je čistá rezignace, očekává jen prohry, neúspěch, zrady, protože si za vše může sám, protože takové je. Je neschopné, líné, hloupé, ošklivé, nikdo ho nemůže mít rád.
Jeho následný zpackaný život je jasným potvrzením hodnocení, které vyslechlo v dětství a které nechce být překonáno, opuštěno, transformováno. Život nesvobodného dospělého člověka, jehož raná rozvíjející se sebehodnota byla znetvořena a deformována pro další vývoj jeho osobnosti. Sebehodnota odsuzující k destrukci a zániku, k přežívání života nikoliv k životu plnému, bohatému, radostnému, tvořivému.
Sebehodnota je tedy určující hodnotou pro náš život. Od ní se odvíjí, jak vnímáme sami sebe, jaké místo zaujímáme ve vztazích s ostatními, jaký prožíváme život jako celek, zda život a svět přijímáme jako bezpečné místo, ve kterém jsme rádi, ve kterém můžeme růst, tvořit, milovat.
Semínko naší sebehodnoty do nás zasadili bez pochyby naši rodiče, ale je jen na nás jak se o ně budeme starat dál. Zda z tohoto semínka necháme vyrůst bodlák, kterého se bojíme my i ostatní nebo svoji láskou, péči, trpělivostí a svými zkušenostmi vytvoříme v sobě ten nejkrásnější květ, který nás bude svoji křehkou sílou a krásou obdarovávat celý náš život.
Někdy jsme zakletí v minulosti, malé zraněné děti. Neschopné samostatného života, dávající svobodně zodpovědnost za svůj život do rukou druhých. Tím kým jsem, jsem byl předurčen. Jsem slabý, závislý, neschopný, jsem obětí svého života. Už jako dítě jsem nestál za nic.
Děláme práci, která nás nebaví, žijeme ve vztazích, které nás ničí. Bortíme se před sebemenší kritikou a drobným neúspěchem. Když se nám něco povede, zažíváme chvilkovou radost, místo vlastního ocenění to však připisujeme štěstí, náhodě. Žijeme nespokojený život, ale nemáme odvahu to změnit. Nic lepšího si totiž nezasloužíme.
Sebehodnota potřebuje živit, potřebuje růst, potřebuje se zbavit falešných představ. Sebehodnota je křehká ve své zranitelnosti. Může ustrnout, může být proměnlivá, protože bývá často napadána kritikou okolí nebo naopak živena přijetím druhých, bývá často závislá na vnějších okolnostech. Jak jsem přijímán a oceňován druhými, tak se přijímám a cením i já!
Není však možné otočit směr utváření sebehodnoty zevnitř ven? Přijmout zodpovědnost za svůj život, přestat se vymlouvat na těžké dětství, stát se tím kým chci? Prohlédnout falešné představy o sobě, které mi byly vnuceny, které jsem však převzal a stále v nich setrvávám. Pohled na sebe otočit dovnitř. Nehodnotit se zrakem druhého.
Jen já sám sebe mohu pravdivě hodnotit. Mohu si dovolit být k sobě laskavý, přijímat se takový jaký jsem, mohu se radovat ze svých úspěchů, mohu mít sny, mohu je tvořit, na svoje nezdary mohu nahlížet jako na zkušenosti, mohu je vnímat jako příležitost ke změně, můžu si dovolit věřit sám sobě, mohu milovat sebe sama. Kdo jiný než já sám zná mé myšlenky, mé touhy, má nejniternější přání, mé dary, mé sny, mé emoce? Kdo jiný než já sám je zodpovědný za můj život, který žiji?
Je velmi nápomocné pro náš život, když je naše sebehodnota již v našem dětství láskyplně probuzena k přijetí sebe samého, k sebelásce a k lásce k druhým, k odvaze žít život, jaký si přejeme.
K poznání, pochopení, porozumění, přijetí a lásce sama k sobě a svému životu nevede však jen jedna cesta. Máme právo říci NE hodnocení druhých! Máme právo a volbu změnit přijatý sebeobraz! Kdykoliv! Máme právo na své vlastní hodnocení!
Jaká bude naše sebehodnota, jak se budeme sebe-hodnotit, je jen na nás samotných!