Moje otázky:1) Vím, že je to individuální, ale lzenějak obecně říci, jestli se s rostoucím věkem mění i naše preference přivýběru partnera? Jsme třeba…

Moje otázky:

_1) _Vím, že je to individuální, ale lze nějak obecně říci, jestli se s rostoucím věkem mění i naše preference při výběru partnera? Jsme třeba tolerantnější vůči vzhledu nebo drobným zlozvykům? Víme už lépe, koho hledáme? Přichází ona moudrost stáří? Je rozdíl, pokud hledáme člověka pro založení rodiny nebo “jen” pro společný život?

Ano, je to velice individuální. S přibývajícím věkem už lépe známe sami sebe, rozumíme si, známe svoje nedostatky, přednosti, máme k sobě vybudovaný nějaký vztah, na základě prožitých zkušeností, které přinesly do našeho života jak radost, lásku, úspěch, porozumění, blízkost, tak také situace, které nám způsobily bolest, ztrátu, zklamání, nejistotu, pochybnosti, rozchody, rozvody, samotu, úzkost z toho co přijde…

Každá radostná či nespravedlivá, matoucí zkušenost již od útlého dětství, každá významná událost (svatba, narození dítěte, ztráta zaměstnání, krize ve vztazích, smrt, každé naše rozhodnutí, které jsme doposud v životě učinili, ovlivnilo základní postoj k sobě samému. Přijetí a pochopení minulosti, důvěra v sebe, svoji sílu, posílená sebehodnota, laskavé přijetí sebe i přes selhávání, které opakujeme, odvaha ke změnám, hledání smyslu vlastního života, touha po splnění snů, úcta k životu a respektování jinakosti druhých je předpokladem k vytvoření zdravého vztahu k sobě samému.

Mnohdy však lidé na základě svých zkušeností, přijetí hanebných hodnocení sebe samých druhými ( rodiči, učiteli, partnery, nadřízenými…) a ještě přísnější sebekritikou, ztratí veškerou sebejistotu, hodnotu, důvěru, víru v sebe, odvahu ke změnám, autenticitu svého prožívání.

Ať už je náš vztah k sobě blízký a laskavý nebo odmítavý a bezvýznamný, tento postoj se pak manifestuje a žije v našich vztazích s druhými.

Pokud máme za sebou nějaký vztah, který nám ublížil, tento vztah byl ukončen a my jsme pochopili, jakou úlohu jsme v tomto vztahu sehráli my, proč jsme odmítali jasnou pravdu, proč jsme sami sobě a druhému dovolili, aby nám ublížil, proč jsme dobrovolně odevzdali naši svobodu, stali se loutkou v rukou druhého, nechali zmizet naši osobitost, hodnotu, právo na náš život. Skrze porozumění této vztahové zkušenosti, můžeme začít uzdravovat vše v nás rozbité, svým znovunastoleným zdravým přístupem k sobě, s touto proměnou a uzdravením našich zranění, otevřeme takové dveře do vztahu, ve kterém blízkost, důvěra, respekt, podpora, vzájemná inspirace, intimita, svoboda a autenticita mohou být přirozeně projevovány a prostřednictvím tohoto vztahu je umožněno partnerům růst a zdokonalovat se.

Preference na výběr partnera se tedy mění na základě našich dřívějších zkušeností, porozumění naší pozici a roli, se kterou jsme se identifikovali v prožívaném vztahu.

Jaké poznání o sobě si ze vztahu odnášíme, jak prožíváme emoce, jak ve vztahu komunikujeme, jak si dokážeme říct o své potřeby, jak umíme přijímat a dávat lásku. Jaký vztah chceme, potřebujeme, toužíme spoluutvářet, o jaké hodnoty se bude náš vztah opírat, jakým způsobem mohu sama za sebe svobodně žít ve vztahu s partnerem.

Vzhled partnera pro nás bude stále důležitý, ale zajisté bude jiný, než když nám bylo 20 let, pokud jsme se v tomto mladém věku myšlenkově a časově nezasekli. Naše vnímání krásy se proměňuje, přichází smíření s během času, náš pohled na partnera z povrchního hodnocení exteriéru je otevřen hlubšímu vnitřnímu pohledu, který umožňuje jednotlivě vnímané fragmenty spojit v celistvý dokonalý obraz.

Tvrdost a kritický pohled mladého člověka zaměřený pouze na fyzické přednosti či nedostatky je později spojen a sjednocen do celkového vnímání osobnosti partnera, v němž je zahrnuto mnohem více než to, co je vidět pouhým zrakem.

Náš dosavadní život, naše vztahy, vše co jsme v nich prožili, ponaučení, pochopení sebe skrze vztahy s druhými, vede k ujasnění našich priorit, důležitých hodnot, které ve vztahu potřebujeme.

Jestliže se odhodláme důvěřovat naší intuici, naslouchat hlasu svého srdce, následovat ho, unášet se proudem, nakonec zakotvíme ve vztahu, ve kterém můžeme bezpečně a autenticky být sami sebou, vnímat jedinečnost svého partnera, která je inspirací pro naše zamyšlení a zároveň společně tvoříme blízký vztah, který se stane stabilním přístavem, zdrojem energie, podpory v náročných obdobích našeho života.

Malichernosti, nedůležitosti, boj o dominantní pozici, hádky o subjektivní pravdu, prosazování jen s cílem, aby bylo po mém, to vše může zůstat vzpomínkou na mladé, nezralé, hledající se vztahy, které byly nutné, potřebné a správně načasované pro náš další růst.

Na moudrost stáří bych se nespoléhala, moudrost není jistotou dovršení určitého věku. Tak jako mladý člověk může být moudrý, starý člověk pouze zestárne, moudrostí nepoznamenán.

Nemůžeme srovnávat vztahy dvou lidí, kteří jsou na začátku, sice mají za sebou nějaké zkušenosti a zklamání, ale díky lehkosti mládí a pocitu, že život teprve začíná, odpovědnost za druhé je zatím jen mlhavou představou, stále přichází nějaké poprvé, milují výzvy a dobrodružství, a věří, že svět byl stvořen proto, aby mohl sloužit k naplnění jejich zábavného života. Je to intenzivní krásný úsek našeho života, lehkosti, síly, mládí, odvahy, bez prožití vlastních hlubokých zranění, ztráty naděje, strachu z budoucnosti, sebejistě vstupují do další životní fáze budování rodinného zázemí, založení rodiny, pracovní kariery a společenského statusu.

Starší partneři, kteří tuto životní etapu mají již dávno za sebou a nechtějí prožít zbytek života osamoceni, touží po blízkosti druhého, potřebují sdílet svůj život s někým, kdo přinese do jejich života znovu život, s vděčností, klidem a pokorou opřeni o přítomnost daného okamžiku s přáním bez očekávání, že možná bude i zítra a pozítří. Pochopili, že svět nebyl stvořen kvůli nim, ale umožnil jim najít své místo v něm, ve kterém mohou uskutečnit svůj život, který je pro všechny časově limitován.

_2) _Lidé v tomto věku už většinou prožili podstatný kus života s někým - má vliv na touhu seznámit se i to, jak vztah skončil? Truchlíme déle, pokud ten druhý zemře, nebo po ošklivém rozvodu? Nebo je to závislé na našem osobnostním typu?

To záleží na mnoha faktorech. Když zemře jeden z partnerů ve vysokém věku a manželství trvalo dlouhé roky, rodina se rozrostla o vnoučata a dokonce pravnoučata, je úmrtí člena rodiny smutnou, ale očekávanou událostí. Truchlení je přirozeným procesem spojeným s odchodem blízkého člena rodiny.

Rodina, pokud žijí blízko, se ještě více spojí, projevují si podporu, pomáhají si, společně prožívají ztrátu, avšak rodinný život brzy dál začne proudit a skrze děti se vrátí radost a spokojenost do celé rodiny. Ovdovělý partner, nemá většinou potřebu hledat nového partnera, necítí se osamělý, obklopen svoji rodinou je stále v kontaktu se životem.

Pokud zemře jeden z partnerů v mladém věku, je to hluboká rána pro partnera, takové úmrtí přináší velké zranění, nespravedlnost, nepřijetí, vztek, smutek, zoufalství, strach… Obzvláště, pokud jsou v rodině děti, celá rodina může být silně traumatizovaná. Nebezpečné je, pokud rodina o ztrátě blízkého nemluví, uzavře se, zahladí stopy po životě milovaného člověka, rychle se vrátí do běžného života, může dojít k odcizení jednotlivých členů rodiny, hledání únikových vyrovnávacích strategií (alkohol, přemíra práce, povrchní známosti na chvíli…)

Mohou se spustit úzkosti, deprese, poruchy spánku, poruchy příjmu potravin…

Z traumatu se může později vyvinout posttraumatická stresová porucha.

Je nesmírně důležité, aby okolí bylo vnímavé k náladám, prožívání, změnám, emocím, odmítnutí pomoci a podpory, k tělesnému a psychickému stavu osob, které smrt osobně a hluboce zasáhla.

Velice nápomocná je intenzivní psychoterapie, truchlící má možnost v bezpečném prostředí uvolnit všechny emoce, i ty, za které se možná stydí, může si dovolit uvolnit napětí, odložit kontrolu, sílu, dovolit si prožít hloubku svého smutku, zoufalství, bolest, svoji zranitelnost, křehkost, strach…

Děti by též měly mít možnost ptát se, truchlit, mají právo na pravdivé avšak laskavé odpovědi. Je vhodné nabídnout i dětem možnost terapie.

Jakmile partner projde procesem truchlení, je ve fázi vyrovnávání se ztrátou nejen partnera, ale také s přijetím uzavření společné budoucnosti, nenaplněných snů, mnohdy i přijetí vlastní smrtelnosti.

Jakmile se znovu otevře běžnému životu, přichází opět stabilita, klid, chuť do života, radost, plány do budoucna, může se začít probouzet i jeho touha po novém začátku, smutek přichází, ale není paralyzující, je přirozený a neblokuje cestu k seznamování.

K dětem je třeba být velmi ohleduplní, zbytečně nic neuspěchat, netlačit děti k přijetí nového partnera, dát jim tolik času, kolik potřebují, aby to pro ně nebyl ještě větší zmatek a stres.

Někdy se stane, že zemřelý partner stále zaujímá hlavní místo v životě ovdovělého, jeho památka se stane nedotknutelnou, posvátnou přítomností každodenního života. Místo pro nového partnera je obsazené, je stále srovnáván, zaujímá vedlejší roli, veškeré jeho pokusy o plnohodnotný vztah, prožívání přítomnosti bez všudypřítomného ducha, jeho fotek, věcí a vzpomínek, ponechání minulosti a plánování společné budoucnosti, je neuskutečnitelné.

Partner se buď přizpůsobí vztahu, kde on bude navždy tím druhým, náhradníkem, který nikdy nedosáhne stejných kvalit, obdivu, pozornosti jako zemřelý partner.

Takový vztah je většinou velmi rychle odsouzen k zániku. Žít ve stínu dokonalého zemřelého partnera, přijmout to, že se stal pouhou nutností a záplatou na prázdnotu, která by se nikdy, nebýt zlému osudu nestala, je cestou k zpochybnění vlastní existence, znehodnocení jedinečného života, cestou sebeobětování. Pokud nedojde k zásadní změně ve vztahu, i s pomocí partnerské a individuální terapie, je nezbytné, aby nový partner nahlédl situaci realisticky, odložil iluze a očekávání, odešel ze vztahu, kde pro něj nebylo místo a mizí naděje, že tomu tak někdy v budoucnosti bude.

Rozchod nebo rozvod bývá téměř ve většině případů velmi bolestivou zkušeností, a vyrovnání se s ukončením vztahu může trvat i léta.

Konec vážného vztahu, odchod partnera, se kterým jsme počítali do konce našeho života je takovou malou smrtí.

Vztah umřel, konečnost a definitivní zánik “našeho my” nás paralyzuje, cítíme, že ztrácíme půdu pod nohama, smysl života, veškeré jistoty, sny, plány se rozpadly v prach. Minulost je plná lítosti, vzpomínek, v přítomnosti se prožívá rozchodové peklo, hádky, výčitky, urážení, ponižování, vyhrožování, zoufalé činy, které mají zvrátit rozhodnutí, ještě více vyvolávají odpor a opovržení u druhého, ubližujeme sobě, druhému, a jsme schopni zajít tak daleko, že vtáhneme děti do této kruté hry, neváháme je použít jako nástroje pomsty, manipulace, ke zničení odporného, nechutného partnera, který si nezaslouží nic jiného než trest smrti! Trpět bude, za všechna naše příkoří, potupu, odmítnutí naší lásky, vyhnání ze společného života, uzavření společné budoucnosti.

Rozchod nebo rozvod bývá plný třeskutých, spalujících emocí, rozum už vzdal své pokusy o zklidnění situace a hledání společného řešení. Přítomnost uchvátila ničivá síla, která naprosto nekontrolovatelně srovnává se zemí poslední zbytky úcty, respektu, důvěry, naděje, že válka brzy skončí, bude znovu nastolen mír a otevře se cesta k smířlivému vyjednávání.

Dobrý rozvod neexistuje, a pokud jsou ve vztahu děti, o to více je náročné hledat cestu, jak z toho nejlépe odejít, bez touhy zvítězit a na věky zničit vše hezké, co tam bylo.

Rozumné je nechat čas, aby zacelil čerstvé rány, otupil pomstychtivou náladu, složil zbraně, s ohledem na děti začal pracovat na změně vztahu, partnerský vztah skončil, ale rodičovský vztah musí fungovat, tak aby děti byly touto změnou co nejméně zasaženy.

Až se destruktivní emocionální vlna přežene a rozum zaujme svoji neutrální pozici, bezpečná racionální komunikace umožní plánovat kroky, budoucnost ve své proměně bude pro všechny přijatelná, život rodiny se navrátí ke svému běžnému, i když jinému funkčnímu rodinnému modelu.

Překvapivě se může stát, že partner, který na začátku byl v roli oběti, snažil se udržet vztah za každou cenu, dospěl k vítězství. Smířil se s koncem, osvobodil sám sebe, dovolil si otevřít se novému životu, začal se věnovat sám sobě, vrátil se ke koníčkům, na které s ohledem na partnera neměl čas, to čeho se nejvíce bál, se stalo pro něho požehnáním.

V případě ukončení vážného vztahu, je vždy alespoň na začátku jeden zraněn, v odporu, cítí se být obětí, přijde mu to jako zrada, podvod, vražená dýka do zad. Odcházející partner už bývá často chlácholen v náruči někoho jiného, věří, že toto co prožívá je ráj na zemi, je oblouzněn sám sebou a představou nekonečného vzrušení, dobrodružství, svobody, omámen podléhá iluzi, že nikomu svým rozhodnutím neublížil, konečně prozřel, jak ubohý život doteď žil. Hledá ospravedlnění svého odchodu, tím, že vinu a odpovědnost za konec vztahu přehazuje na druhého, který ho dusil, vytahuje mnoho let staré konflikty, zpochybňuje a znejišťuje druhého. Chce odejít s čistým štítem a oprávněností svého rozhodnutí.

Karty se však mohou obrátit a černý Petr skončí v ruce původního vítěze. Zraněný partner začne žít spokojený a naplněný život, a domnělý vítěz, který očekával vítězství nad šedí a nudou společného života, hořekuje nad naivní představou nového, neznámého, záviděníhodného vztahu, který se najednou ukazuje v jiném světle.

Základem otevření se novému vztahu, neopakování starých chyb, vyvarování se dalšího zklamání, z toho, že jsem opět ve vztahu, který je kopií toho vztahu předešlého a těch dalších předchozích, je získat náhled, být k sobě pravdivý, ponaučit se, být vědomě v navazování nového vztahu, nenechat se svést očekáváním, že já ho změním, moje láska ho uzdraví, stanu se smyslem jeho života, uvěřit pohádce, že mohu zůstat stejný, nic na sobě nezměnit, protože rozbití jsou ti druzí.

Pochopit, porozumět, proč se to stalo, co mi to mělo ukázat, čeho se mám příště vyvarovat, jak se mohu chránit, co potřebuji změnit, aby se to znovu neopakovalo.

Pokud se vnímám jako oběť okolností, nevýznamný, nepochopený člověk, kterému každý ubližuje, který je vláčen životem a událostmi, trestán, ničen, tak se dobrovolně stanu obětí a jsem snadnou kořistí pro číhající predátory, narcisty, psychopaty.

Jedinou účinnou ochranou je pracovat sám na sobě, jen sami sebe dokážeme změnit. Asi budeme potřebovat pomoc a podporu v psychoterapii. Trpělivě zrušíme staré nefunkční programy, opustíme vzory, které nás udržovaly v pocitu méněcennosti, neschopnosti, neustálého zpochybňování sebe sama.

Jako malé děti ve škole se budeme učit sebelásce sebedůvěře, sebehodnotě, budeme chránit svoji svobodu, identitu, naučíme se žít autenticky, postavíme jasné a nepropustné hranice, za které nepustíme nikoho, komu plně nedůvěřujeme, budeme žít svobodně a odpovědně, vědomi si důsledků našich rozhodnutí. Přestaneme se neustále před někým obhajovat, nebudeme žít život podle představ a očekávání druhých.

Jednoduše řečeno, pokud jsem zažila bolestnou ztrátu milované a blízké osoby, pokud jsem po vyčerpávajícím a těžkém rozchodu, než si dovolím navázat nový vztah, dopřeji si čas k sebepoznání, zkusím porozumět této zkušenosti, upřímně se zamyslím, zda bych neměla něco změnit, abych nevstupovala stále do podobných vztahů, odpovím si na otázky: co pro mě znamená spokojený vztah? Je něco, co musím na sobě změnit? Jaký vztah mám sama k sobě? Mám hranice, které mi poskytují ochranu? Cítím se už připravená na nový vztah? Cítím, že mohu být svobodně sama sebou? Odložila jsem už bolest a zranění z bývalého vztahu stranou, abych mohla začít znovu? Je ještě něco co musím udělat, nebo potřebuji změnit?

Vztah přináší velkou příležitost k pravdivému poznání sebe sama, je pro nás inspirací k důležitým osobním změnám, učí nás umění být sám sebou a zároveň s druhými. Jsme schopni díky vzájemné interakci prohloubit vnímavost k vlastnímu vnitřnímu prožívání a ladit se na blízkost, emoce, prožívání našeho partnera. Vztah se stane naší zkušeností, možností růstu a porozumění sobě i okolnímu světu, ale také cenným a láskyplným darem.

_3) _Generace dnešních padesátníků a šedesátníků v mém okolí často říká, že už jsou na hledání někoho staří - jak jim argumentovat, pokud bez partnera viditelně chátrají nebo přenášet touhu po společnosti třeba na své děti?

3 To je zajímavé, já mám okolo sebe také hodně padesátníků a šedesátníků a přemýšlí

zcela jinak. Stáří v jejich slovníku chybí a i já je vnímám jako zralé kluky, co život žijí naplno, sportují, cestují, mají velké plány a sny, touží stále objevovat krásu a pestrost měnícího se světa. Žádné povzdechy nad přibývajícím věkem, neztotožňují se s omezením, které jednou stáří přirozeně přinese.

Také moje kamarádky, kterým je okolo padesáti a více, vypadají lépe než ve třiceti. Děti opustily rodné hnízdo, postavily se na vlastní nohy. Prostor, který se po nich objevil, se stal příležitostí pro realizaci nových projektů, na které dříve nebyl čas.

Z matky a pečovatelky o všechny ostatní, se opět probudila žena, obohacená o zkušenosti, kterými ve svém životě prošla, a otevřená příležitostem, překvapením, výzvám.

Užívají si svobodu, samy sebe, a život po padesátce prožívají jako tvořivé, radostné, bohaté životní období, které je pro ně novým začátkem a možností k tvořivosti, k naplnění jejich vysněné práce, setkávání s inspirativními lidmi, je etapou života, která není ničím a nikým omezena.

Lidé se dnes běžně dožívají velmi vysokého věku. V padesáti mohou mít před sebou ještě třeba 25 let života, který může být velmi aktivní, naplněný, můžeme až nyní poznat lásku svého života, zažívat blízkost, sdílení, souznění, intimitu, může to být na nejlepší část našeho života.

V těchto letech už po životě nic nechtít, usínat a probouzet se s myšlenkou, že vše už bylo, odmítat příležitosti, nové možnosti s pocitem, že stáří, slabost, samota jsou posledními a konečnými společníky mého odcházejícího já… To je smutné a opravdu zbytečné.

Náš život je složen z různých úseků, každý z nich má své kouzlo, svoje výzvy, v každém je možné prožít ztráty i zázraky, jsou jedinečné ve svém moudrém načasování, ohleduplné a počítající s proměnou našeho těla, mysli a duše.

Můžeme stát na místě uzavřeni do sebe, schováni před druhými i celým světem. Nebo odvážně vykročíme, překonáme prvotní strach, i když netušíme, kam ta cesta vlastně vede. Ale naše zvědavost je silnější a až jednoho dne dojdeme na konec naší cesty, ohlédneme se zpět za naším bohatým životem, zaplaví nás vděčnost, pokora, smíření. Někdy to bylo k nevydržení, ale stálo to za to! Více jsem získal než jsem ztratil!

4) Dvě mé kamarádky řešily velmi podobný problém s rozvedenými rodiči na prahu 60 - hledaly balanc mezi tím být mamince/tchýni oporou, ale nenechat se jejich problémy semlít a připravit se o čas pro sebe a svůj život. Je samozřejmě příjemnější jít s kamarádkou na skleničku než poslouchat celý večer, jaký je tatínek/tchán zmetek, stejně jako je hezké jít s mámou do kina, ale pokud by do něj raději člověk šel v těch vzácných volných chvílích se svým partnerem než s babičkou svých dětí, je to niterný boj… existuje nějaký způsob, jak si nastavit hranice a být oporou, ale nenechat se zatáhnout do cizích problémů, i když jde o někoho tak blízkého?

4 Můžeme mít porozumění, pochopení pro těžkou životní situaci, ve které se naši rodiče v takto pozdním věku ocitli. Jeden z rodičů si změnu zřejmě dobrovolně nevybral, musel se jen přizpůsobit rozhodnutí, může prožívat celou škálu emocí od lítosti, smutku, zoufalství, ale také zlost, vztek, beznaděj. Jeho život se obrátil na ruby, má strach, že bude sám, cítí zradu, nespravedlnost, prázdnotu, nevděk, křivdu, zajisté si takový podzim života nezasloužil.

A my můžeme prožívat velmi podobné pocity, které se i sobě stydíme přiznat, ale které jsou legitimní a nemá smysl je potlačovat, hodnotit. Realita je totiž taková, že tato změna v různé míře ovlivní a vstoupí i do našeho života. Budeme prožívat morální dilema, budeme bojovat mezi právem na svůj a rodinný život a poslušností, očekáváním, naplňováním prázdnoty života druhého, posloucháním stížností, výčitek, budeme vystaveny nekonečnému proudu negativních slov, ať se budeme snažit sebevíc, stejně to bude málo a ničím se nezavděčíme.

Převážně u blízkých lidí, v rodině je nutné mít jasně nastavené hranice. A ty si hlídat s ostražitostí pohraničního vlčáka. Pokud se na celou situaci podíváme z nadhledu, realisticky s právem na prožívání vlastního života, který přece nechceme obětovat, který je jen náš, máme za něj odpovědnost a není na tom nic špatného, sobeckého nebo nepochopitelného, zbavíme se pochybností, pocitu viny, a nutkáním obhajovat svoje potřeby před sebou a druhými.

Rádi pomůžeme, zastavíme se na kávu, vyslechneme, ale nesmí to být na úkor našich plánů, naší pohody, odpočinku, zábavy, rodinného života. Uvědomění a přijetí naší role v životě druhých a přenechání odpovědnosti, důsledků jejich ne našich rozhodnutí, vnímat je jako svéprávné, dospělé lidi, kteří mají podobné možnosti jako my, mohou udělat změny, které povedou ke spokojenějšímu životu, přemýšlet o tom, co pozitivního mi rozvod přinesl, jak naplním čas, který je jen můj, čeho jsem se musela vzdát kvůli péči o rodinu a posluhováním manželovi, jaké přátelské vztahy jsem opustila s ohledem na nesouhlas manžela. My opravdu nejsme nijak odpovědni za životy druhých.

Nemůžeme společně s naším a rodinným životem, zaskakovat v životě druhého, bavit ho jako šašek na jevišti, čelit jeho kyselým pohledům, vysíleni neúspěšnou snahou zahnat jeho nudu, frustraci, stát se nástrojem k zaplnění jeho prázdného života. Moc nad svým životem má pouze on sám, ale pokud mu to dovolíte, stanete se služkou, ponižovanou a neschopnou, která bude plnit rozkazy ukřivděného, manipulativního panovníka. Ocenění však nečekejte!

Váš strach z předložení jasných pravidel, plánu, času, který můžete a jste ochotná věnovat druhému z pochopení, soucitu a také povinnosti, Vás možná zbytečně blokuje k uskutečnění rozhovoru, očekáváte nejhorší reakci, pláč, výčitky. Ale stejně tak je možné očekávat porozumění, pochopení, úlevu. Hranice jsou ochranou našeho prostoru, přináší transparentnost, jsou námi dané, udržují bezpečný a svobodný prostor, tak abychom interakce s druhými prožívali klidně a předcházeli zbytečným vnitřním nebo vnějším konfliktům.

“ Mám ráda svůj život, jaký žiji. Vlastním ho, pečuji o něj, jsem jeho součástí, společně s ním rostu, starám se o to, aby v něm bylo vše, co prospívá mému tělu a duši. Pozoruji jeho proměny, vím, kdy je potřeba aktivně tvořit a kdy musím jen tak být, nechat se unášet a důvěřovat. Užívám si samotu stejně jako blízkost druhých. Můj život je ten nejcennější dar, jsem za něj zodpovědná. Mojí povinností je ho chránit, milovat, žít.”