Smrt blízkého a kde jsem já?

Pravděpodobně se mnou budete souhlasit, že mluvit o smrti a umírání je v dnešní době v naší společnosti nejsilnější tabu. Na rozdíl od našich předků jsme schopni mluvit o našich sexuálních životech bez problému u ranní kávy téměř s kýmkoliv. Když se však někdo zmíní, že mu umírá někdo blízký, rychle se snažíme změnit směr hovoru. Maximálně utrousíme něco ve tom smyslu, že je nám to líto. Ihned pracujeme na tom, abychom vytěsnili co nejrychleji z naší mysli toto ponuré téma, potlačíme emoce, které by to mohlo vyvolat.

Pouhá myšlenka na smrt a umírání je pro nás ohrožující, znepokojující, vyvolávající úzkost. Spustíme iluzorní ochranu, kde smrt je někde venku, daleko od nás, tak daleko, že možná ani neexistuje. Týká se druhých, starých, nemocných, těch, co už mají život za sebou. Možná jsme i naštvaní, že nám někdo svou bolestnou situací narušuje náš - jinak hezký a bezstarostný - den, jsme v úzkých, nevíme jak správně reagovat, co říct, co je vhodné druhému poskytnout. Projevíme účast, ale tak nějak na povrchu, protože se bojíme vcítit do toho druhého. Co prožívá? Bojíme se připustit, že to zoufalství, bolest, smutek, pocit viny je také někde v nás. Bojíme se neodvratitelné konečnosti života, která je jedinou jistotou provázející každého člověka od jeho narození.

Setkání se smrtí našeho blízkého je též setkáním s naší vlastní smrtelností! Je to nevyhnutelné vyústění našeho pobývání v tomto světě. Je jistotou, která vyvolává silné emoce, úzkost, ztrátu kontroly nad něčím tak důležitým jako je náš život. Přijde si, kdy chce - mnohdy bez varování - a sebere nám všechno, o co jsme usilovali, po čem jsme toužili, co jsme vybudovali, co jsme milovali. A na oplátku nám nic nenabídne, nic hmatatelného, nic ověřeného, nic na co bychom se mohli spolehnout. Je to pád do neznáma!

Někdo se upíná ke své víře, která nabízí představy o tom, jak to jednou bude. Pro někoho je možná útěchou, že žádnou víru nemá a vše s ním pomine, jeho vědomí, jeho pocity, jeho vzpomínky. Je to největší tajemství našeho života. Je očekávanou a obávanou skutečností, která se dříve nebo později naplní.

A co se na celou tuto nevyžádanou nepříjemnost naší existence podívat jinak? Že setkání se smrtí a tím i naším uvědoměním své konečnosti, nám poskytuje jedinečnou příležitost na prozkoumání našeho života. Proč se bát něčeho, čemu nejsme schopni se vyhnout? Proč si klást otázky, co bude, až my tady nebudeme, když na ně stejně nedostaneme v tomto fyzickém těle odpověď?

Proč k sobě nepustit otázky, na které - pokud jsme k sobě otevření - odpovědi můžeme najít. Pokud je náš život časově ohraničený a konečný: "V čem je smysl mého života?" " Kdo jsem?" " Kam směřuji?"

Až budu jednou umírat a nebude už čas něco změnit...: " Co uvidím?" "Co budu cítit?" "A co bych chtěla, abych viděla a cítila?"

Jeden indický myslitel řekl: " Pomysli na smrt 5krát denně". Co to znamená? Žít v přítomnosti, žít tady a teď! Žít tak, abychom až jednou budeme umírat, necítili mnoho lítosti. Že jsem něco udělala nebo neudělala, řekla nebo neřekla... Doufám, že se jednou ohlédnu za svým životem a řeknu si: "Něco se mi nepovedlo, udělala jsem chyby, ale snažila jsem se, měla jsem odvahu ke změně, i když jsem se hodně bála, milovala jsem své blízké celým srdcem, učila jsem se být k sobě laskavá, byla jsem pravdivá k sobě i druhým, učila se ze svých zkušeností občas bolavých do morku kostí, radovala se v životě, kdykoliv to šlo, učila jsem se odpouštět sobě i druhým, uctívala a držela se svých bytostných a blízkých životních hodnot, byla jsem tvůrcem svého života a to co mi život nadělil, před tím jsem neutekla. Žila jsem svobodně a zodpovědně svůj život! Žila jsem ho v souladu sama se sebou!" Snad se to povede, je to jen na mě. Není na koho ani na co se vymluvit!

Když přijmeme smrt jako součást našeho života, uvolníme se k plnému prožívání toho, co se děje tady a teď! Přestane být pro nás strašákem, před kterým se stejně nemůžeme nikam schovat.

Když se přestaneme bát o smrti a umírání mluvit, zjistíme, že pro nás není tak těžké, zeptat se druhého co by potřeboval? Jak mu můžete být nápomocni v jeho bolesti? Dokážeme být v jeho smutku s ním, aniž bychom cítili úzkost. Vnímáme potřeby našeho blízkého, který umírá. Někdy stačí naše přítomnost, pohlazení, vzpomínání na hezké chvíle, které jsme spolu prožili. I když už nás blízký nevnímá, můžete k němu promlouvat vnitřním hlasem, poděkovat mu za vše dobré, odpustit mu křivdy, kterých se na nás dopustil a požádat ho, aby i on nám odpustil. Respektujeme-li prožívání umírajícího, naše přítomnost může být pro něj velmi uklidňující. A buďme i u sebe, dovolme si cítit smutek, bolest, ztrátu, která se blíží nebo už nastala, vděčnost.

Dejme volnost svému truchlení a dopřejme si čas, který potřebujeme. Mluvme, pokud potřebujeme mluvit, dopřejme si mlčení, pokud to tak cítíme. Buďme ve spojení se svým prožíváním, s tajemným proudem života!

A žijme tady a teď, v přítomnosti ve které máme možnost tvořit svůj život, který chceme žít a milovat sami se sebou a svými blízkými!